SVARFORUM.cz - forum o svářečkách a svařování

Pájení měkkou pájkou a cínování plechů se neprovádí autogenem. Autogenem se pájí pouze tvrdými pájkami - stříbrem a mosazí (s boraxem) a samozřejmě svařuje železem. 

Pro měkké pájení potřebujete elektrickou páječku (stáložárnou, většího příkonu, tak 250 až 400W,  pistolová trafopájka je vhodná pouze pro malé spoje v elektrotechnice) a nebo plynový hořák s namontovaným měděným hrotem. Jako pájecí kapalina nebo pasta se obvykle používají různé prodávané výrobky, salmiak a nebo po klempířsku vyrobený roztok zvaný lötwasser (letvasr), t.j. čistý zinek rozpuštěný ve zředěné kyselině solné. Pro pájení mědi lze použít jako tavidlo též kalafunu (pryskyřici) a to buď v tvrdém či práškovitém stavu, nebo jako roztok v technickém lihu - s ohledem na hořlavost lihu je možné použití pouze s elektrickými pájkami. Také existují různé cínové drátky s obsahem tavidla (vlastně trubička, jejíž náplň je tavidlo), ty se používají hlavně v elektrotechnice a jsou určeny pro pájení zejména mědi.

Základem dobrých spojů při měkkém pájení je pokud možno dokonalé mechanické očištění všech cínovaných ploch obroušením nebo vydrátkováním do čistého kovu a popř. také odmaštění, poté je nejlepší oba spojované díly ocínovat slabou vrstvou cínu a nakonec teprve jejich spojení. Páječka musí být dostatečně teplá a mít dostatečnou tepelnou kapacitu (hlavně pro spojování větších ploch, kde dochází k velkému odvodu tepla do předmětu a do okolí). Musí dojít k dostatečnému prohřátí, cín musí být v tekutém stavu a po spojení a vychladnutí musí být jeho povrch lesklý a hladký. hrudkovitý nebo houbovitý povrch svědčí o nedokonalém prohřátí a nebo o vzájemném  pohybu spojovaných částí v době chladnutí cínu.

Tavidla (pájecí pasty a vodičky) je třeba po dokončení práce omýt, kyselé ( letvasr, salmiak) je třeba neutralizovat, aby se zabránilo následné korozi, což se obvykle dělá zásaditým mýdlovým roztokem (pračkové mýdlo, mýdlo s jelenem, Hellada, roztok krystalické sody), dnešní toaletní mýdla nebývají zásaditá, takže nejsou pro tento účel vhodná. Kalafuna a jej lihový roztok sice korozi nezpůsobuje, naopak spoj chrání, není však vhodná v případě, že se dané místo má dále upravovat lakováním a proto ji také raději odstraňujeme buď  lihem nebo acetonem (ředidlo do nitrocelulózových barev - C6000).

                                                               Příprava letvasru:
Nejprve bezpečnost: 
Pozor pracujete se silnou kyselinou, chraňte si oči a ruce, poleptat se můžete i přes oděv, pracujte opatrně a s rozvahou! Při reakci dochází k vývinu tepla, vodíku a korozivních par, nejlépe je přípravu provádět venku na volném prostranství, nekouřit, odstranit z okolí otevřený oheň a nevdechovat výpary. Nežádoucí je i přítomnost dalších osob.

Potřeby a suroviny:
kyselina solná technická 30% - koupíme v drogerii,
čistý zinek - lze získat v laboratorních potřebách ve formě asi pětimilimetrových peciček, dnes je jednodušší požádat v pneuservisu o pár použitých zinkových závažíček na vyvažování kol, musíme je však pečlivě očistit,  odstranit ocelovou úchytku na ráfek a rozlámat na menší kousky,
laboratorní kádinka nebo jiná čistá skleněná nádobka, např. lahvička se širším hrdlem,
voda

Postup práce:
Do kádinky nalijeme 10 až 20ml čisté vody a do ní opatrně přilijeme stejné množství kyseliny solné, nikdy naopak! Do nyní zhruba 15% roztoku kyseliny vhodíme jeden malý kousek zinku, ten se bude za vývinu tepla a par bouřlivě rozpouštět a rejdit po dně nádobky, reakce s bude zpomalovat a až bude skoro celý rozpuštěný přidáme další malý kousek, reakce se opět trochu zrychlí, to opakujeme až do té doby, dokud nám na dně nádobky kousek zinku nezůstane (ovšem nikoliv špína z nedostatečně očistěného vstupního materiálu, ale doopravdy čistý světlý kousek zinku, popř zbělalý). Protože se reakce zpomaluje, příprava trvá i několik hodin, je však dobré mezi tím dělat i jinou práci a počkat do druhého dne, kdy by roztok už měl přestat úplně pracovat. Pokud se nám na dně objevily nějaké nečistoty, obvykle hnědé až černé, je užitečné je odstranit slitím a do čistého roztoku zpět vrátit omytý zbytek zinku. Lahvičku nezavíráme žádnou zátkou, většina z nich stejně nevydrží a letvasr nijak zásadně nestárne. Na pájené místo nanášíme malé množství skleněnou tyčinkou nebo trubičkou, lze použít též novodur a silnostěnou bužírku z PVC. Různé štětečky nejsou vhodné, obvykle se rozpadnou a roztok znehodnotí.

Tím je pájecí vodička připravena k použití, patří k tomu nejúčinějšímu, co lze použít, dají se s ní cínovat a pájet předměty z mědi, zinku, pozinkovaného železa, čistého železa, nerezu a litiny. Nelze ji použít na hliník. Má však nevýhodu ve své kyselosti a je třeba i při pájení s ní být opatrný. Páry, které vznikají zahřátím při vlastním pájení mají též korozivní účinky, takže je dobré nemít v blízkosti zbytečné nářadí a to nutné je možno chránit mírným namazáním strojním olejem, např. otřením mastným hadrem. Já s ní mimo mrazů pracuji na venkovním ponku, tam jsou nežádoucí účinky minimalizovány.

A jedna moje osobní rada nakonec, lahvičku je dobré zajistit před převrhnutím, já ji mám zapuštěnou ve dřevěném špalíku z asi 50mm silné fošinky o půdprysu asi 100x120mm.

Alternativou cínovací pasty by snad mohla být pájecí pasta z roztoku kalafuny a směsi chloridu zinečnatého a amonného neboli běžné jemnější  kalafunové tavidlo. A toto zasypané pilinami cínové pájky.
Akorát by ale zůstala silná korozivita výparů takového tavidla, tudíž celý dílec by se musel ihned po cínování pořádně čistit a zneutralizovat nebo rovnou celý dílec ihned protáhnout předúpravou pod nátěr  - alkalické lázně a fosfát.

Myslím,že nejaky chemicky pokusy jsou zbytečny. S tou cínovací pastou se dělá velice dobře. Sami ji používáme a pokud vím i vetšina karosářů, včetne lidí, kteří se zabývají veterány.

No, pokud pořádné pocínování zvýší cenu veterána o 100tisíc... nebo se tím pájí plošňáky.....
500 g cínové pasty CHEM-WELD 200 je zhruba za 1500 Kč. 250 gr pasty Sn97Ag3 CHEM-WELD 230 251 je taky zhruba za 1500   Kč , Karosářská pájecí pasta s Pb bude zřejmě tato CHEM-WELD 210 , 500 gr za cca 1240 Kč.
Pocínují se tím kolik, 2 m čtvereční? plechu....?


Pokud je třeba pocínovat na něco za pár korun, asi se spíš použije ten  letwasr a cín někde z výprodeje za pár šupů. 0,8, možná i ještě 1 ocelový  plech se bez problémů pocínuje velkou elektrickou pájkou , na silnější věci spíš ten PB hořák.

Editoval Radim (05-01-2014 08:21:21)

Vy sem pořád taháte pastu na trubky :-D karosářská pasta stojí kilo asi 900,- z těch co znám to dodávaj fy Normfest, Berner, Ploberger.

http://www.flat4.org/forum/viewtopic.ph … t=cinovani

tu je jeden lahsi fotonavod od kamarata z fora flat4.

pouzivam presne tu istu pastu a cin z velkym obsahom olova je to urcene na opravu karoserii a funguje to viac ako dobre.

v mojom pripade to momentalne pouzivam pri oprave moto nadrzi. max spokojnost.

Fontargen AP 604/12 stála loni nějakých 1 650,- Kč/kg a za 1800,- Kč/kg byla ta AP 644/12, což je Sn97Ag3. Zdůrazňuji, že jsou to ceny za 1 kg, nikoliv 500 g nebo dokonce jen 250 g!
Kolik m2 se s tím ale pocínuje, to nevím.

Radim napsal(a):

No, pokud pořádné pocínování zvýší cenu veterána o 100tisíc... nebo se tím pájí plošňáky.....
500 g cínové pasty CHEM-WELD 200 je zhruba za 1500 Kč. 250 gr pasty Sn97Ag3 CHEM-WELD 230 251 je taky zhruba za 1500   Kč , Karosářská pájecí pasta s Pb bude zřejmě tato CHEM-WELD 210 , 500 gr za cca 1240 Kč.
Pocínují se tím kolik, 2 m čtvereční? plechu....?


Pokud je třeba pocínovat na něco za pár korun, asi se spíš použije ten  letwasr a cín někde z výprodeje za pár šupů. 0,8, možná i ještě 1 ocelový  plech se bez problémů pocínuje velkou elektrickou pájkou , na silnější věci spíš ten PB hořák.

Editoval JardaK (05-01-2014 12:29:58)

Zkoušel jsem chlorid zinečnatý (letvasr) a funguje mi k pocínování železa bezvadně. Není důvod shánět jakýkoliv komerční drahý tavidlo. Návrat do pravěku pájení  - proč ne když to funguje a nemusím nic shánět a draze za to platit.

Právě jsem renovoval jeden rezavej díl kahanu. Odrezeno v kyselině chlorovodíkový, natřeno letvasrem (voda + ZnCl2) a pájení cínem Sn60 normální páječkou. Byl to malej díl, krásně pocínováno.

Ano, to olovo je mi jasné. Běžných SnPb pájek mám plno, na obyčejné pájení jsou k nezaplacení. Moje představa je opískování a pak použití nějaké pasty. Jen mám obavy, že bude problém odhadnout a sehnat přiměřené množství.

Díky, mají pěkné stránky a dovedou ledacos. Možná to zkusím nechat udělat.

Kyselina je na odrezení nejšetrnější, rez leptá rychle a železo pomalu. Ocet funguje, jen je o dost pomalejší než chlorovodíková kyselina. Pokud není čas na úplný odrezení octem tak už zvládne drátěný kartáč. Rez už je narušený kyselinou a kartáč si s ním poradí.

Žárové pokovování je vždy lepší než galvanické. Vytvoří nejen silnější a souvislou vrstvu ale na přechodu kovů slitinu FeSn2. Veškeré nádobí se cínovalo žárově aby to vydrželo. To je metoda prověřená už od starověku.

Galvanické má ještě jednu nevýhodu, cín je ušlechtilejší kov než železo takže nebude fungovat katodický efekt jak u zinku když to bude jen nalepená vrstva. Rez by pak mohl snadno zalézt pod vrstvu cínu.

Editoval samb (01-06-2014 09:11:44)