SVARFORUM.cz - forum o svářečkách a svařování

Možné je u jeklů cokoliv. Dnes různí nákupčí nakoupí kdejaký šunt po světě a pak to tady prodávají za plnou cenu, hlavně že se korunky (eura) sypou. Do materiálu na jekly se totiž skutečně kvůli podélnému svařování přidává nepatrné množství Mn a Si. Jenže když se to přežene tak se při povrchovkách, a zvlášť při pozinkování, dějí věci. Při moření před zinkováním v kyselině se z povrchu plechu křemík může uvolňovat a reakcí tvořit křemičitany - to je přece každý písek. A problém je na světě. A pak nepomůže ani stažení Zn a nový průchod lázní. Takže zinkovna může mít pravdu. Nasvědčovalo by tomu i to, že některé díly jsou dobré, jiné mají na sobě "krupici". Ale nic není úplně černobílé. Můžou také mít pískem zasviněnou kyselinu nebo taveninu, to by se ale projevilo na všem, co do toho namočí.

tady to predelavali 3* pokazde stejne  uz k tomu sel aj vedouci zinkovny  nakonec rekl  zda ci vedet presne cim to je at  kousek vyriznu ze udelaj rozbor slozeni ale to se mi nece kvuli tomu krajet plot :-D

stim matrosem bych se nedivil predevcirem jsem ferone vratil 30m jeklu 80*80*3 nebot vsechny meli popraskane svi a to treba celkove na 6m bylo tak 3m prasklin a zavalcovane s presazenim 2mm

jirkati napsal(a):

Jenže když se to přežene tak se při povrchovkách, a zvlášť při pozinkování, dějí věci. Při moření před zinkováním v kyselině se z povrchu plechu křemík může uvolňovat a reakcí tvořit křemičitany - to je přece každý písek. A problém je na světě.

Malý detail.
Křemičitany jsou v podstatě soli kyseliny křemičité a kovu a jsou záležitosti výrazně zásaditého prostředí, třeba louhu. Například Na2SiO3 křemičitan sodný, jedna z hlavních složek vodního skla. Anebo potom vysokých teplot třeba  v nitru země, kdy v horninách vznikají všelijaké komplexní křemičitany, jako třeba slída nebo živec a další a jsou potom podstatnou složkou hornin.
V kyselém prostředí moření kyselinou se křemík obsažený v kovu pouze oxiduje na oxid křemičitý SiO2. Který potom pravděpodobně ve formě drobných pevných či koloidních částeček ulpívá na povrchu kovu, kde brání tomu žárovému zinkování. Písek je chemicky totéž, oxid křemičitý. V malém množství pak mohou při moření kovů vznikat ještě organické sloučeniny křemíku s přítomným vodíkem a uhlíkem.

Kovy s obsahem křemíku se jinak musí mořit v lázních s obsahem kyseliny fluorovodíkové, se kterou oxid křemičitý reaguje. Bude to ale podstatně dražší a unikají z toho plynné exhalace sloučenin kyseliny fluorovodíkové a křemíku, takže jsou problémy taky s ochranou prostředí.

jirkati napsal(a):

Pravda, Radime, dá se to napsat takhle odborně. Jako technolog, i povrchovek, o tom cosi vím, jenže lepší je někdy popis dějů popularizovat tak, aby to bylo srozumitelné i pro neodborníky v oboru. Proto jsem použil obecně známější výraz křemičitany (písek) než chemicky přesné oxidy křemíku, které zde ve svařování máme více spojené s aerosoly - dýmy při svařování.

Hm, svářeči možná rozumí, ale chemici se smějou. Písek neboli mělněný křemen je právě oxid křemičitý. Hlavně ten bílý na plážích nebo ten čištěný, co skláři ládují do pecí na výrobu bílého skla je v podstatě téměř chemicky čistý oxid křemičitý. Ten žlutý písek je už s nečistotami
Křemičitany ve svařování jsou tak maximálně ve strusce na povrchu svaru. Anebo v nějakých keramických dílech ve svářečce. Případně v obalech elektrod. Tam ale taky bude právě ten jemný amorfní oxid křemičitý, protože v takové podobě funguje dohromady s jinými složkami jako přídavné lepidlo, které udržuje po lisování ten obal elektrody pohromadě.

Co se týká žárového zinkování těch jaklů s možným obsahem křemíku, praktické zkušenosti s tím nemám , ale nepomohlo by v takovém případě po namoření a pasivaci jejich mechanické očištění, třeba otryskáním? Tím by se ten amorfní oxid křemičitý usazený na povrchu kovu odstranil.
Pravda, je to zdražení a dopředu se nejspíš neví, že ty jakly obsahují větší množství křemíku, ale aspoň by to žárové zinkování pak bylo kvalitní a plnilo potom svou funkci.

Editoval Radim (03-11-2013 08:47:57)