SVARFORUM.cz - forum o svářečkách a svařování

Deska je docela velká 90x55cm, celá mašina má přes 500kg, šrouby jsou M14. Ohnout to šlo na velké válcové ohýbačce, dost to pruží, chvíli to trvalo, ale nakonec to šlo.

Svařovat neznámou ocelolitinu s Hadoxem bude obtížně řešitelný problém. Pokud neznáme dost přesně složení té ocelolitiny, nemá tato snaha reálné řešení. Celý problém totiž spočívá v rozdílné tepelné roztažnosti různých ocelolitin a Hardoxu. Proto se konstruktéři vždy snaží plátování hardoxem zabránit. Odrbaná ocelolitina se obvykle přes nějaký polštář dá navařit tvrdým, nebo otěruvzdorným návarem.
Přes plno odborných řečí řešení neznám, i když jsme ve firmě samotné vibrační desky pro jednu kompletační firmu vyráběli v docela velkých sériích. Jenže byly svařované právě z hardoxu a veldoxu + návary hran tvrdokovem. Ty materiály mají ještě ke všemu tvarovou paměť, takže příprava a svařování ve velmi masivních přípravcích taky nebyly nic moc.

takhle vám to připlátování bude určitě plandat, utopí se v tom spousta energie vibrací, zkuste to stáhnout i na zbývajících dvou stranách desky šrouby se zapuštěnou hlavou

V Ammannu jsme běžně ocelolitinu i harox vařili. Tu ocelolitinu zkusím zjistit. Jinak-to se nesmí ani sebemíň hnout.
Nejspíš bych přidal tak 4 drážkové svary zespod.

Kemppin - skutečně jste plátovali ocelolitinu hardoxem? Jak byla vyřešena různá vzájemná roztažnost? To mně velice zajímá, protože jedny evropské dráhy chtěly na nákladních vagonech takový spoj a všechny varianty pokusných verzí skončily trhlinami ve svárech a prasklinami v TOO na straně ocelolitiny. Bylo to vysvětleno jednak různou roztažností obou svařovaných materiálů, jednak dynamickými jevy podél svařence.
Pro zajímavost:
Nejdelší životnost měly svařence, které byly zbaveny vnitřního napětí na vibračním stroji v jedné firmě v Rokycanech. Svařeno elektrodami austenit na polštář, pak přechodovka.
Druhá nejdelší varianta životnosti svárů byla při návaru na ocelolitinu austenitovou elektrodou a pak přechodovkou a žíhání.
Třetí nejdelší varianta životnosti svárů byla při návaru na ocelolitinu austenitovou elektrodou a pak přechodovkou, bez žíhání.
Nejhorší byly díly svařené bez předehřevu metodou MIG drátem ESAB OK Autrod 16.95, bez žíhání.
Na téhle akci přišla firma téměř zadarmo k EN zkouškám pro dva svářeče, i když nakonec WPQR nevyšly. Vše totiž hradily ony dráhy jako závěr jejich výzkumného úkolu. Jako technika mně po čase docela uklidnilo zjištění, že stejné zkoušky byly souběžně prováděny ještě ve dvou státech - stejně neúspěšně.

jirkati - omlouvám se. Materiály se nesvařovaly mezi sebou. 307 je na nejobtížněji svařitelné materiály a psal jsem
předehřev. Byl to odhad. Ještě jednou se omlouvám.

Bn, mně nemusíš danou problematiku vysvětlovat, něco o tom vím ze svých přednášek na VŠ a v kurzech pro IWE, IWT, IWS v SVV Praha.
Před asi dvaceti lety jsem spolupracoval s vývojáři ve firmě stavějící velké lodě. Veliký problém byl ve spojení obšívky s vnitřní vanou, kdy byly předepsány na celou výšku boku lodě dost velké sváry. Našlo se docela pikantní řešení - vyškolili se noví svářeči zvláště malé postavy z jedné zdejší menšiny. Ti se vešli do prostoru tak na šířku kukly a svařovali ty dlouhé oboustranné sváry trubičkovým drátem s ochranným plynem. Někteří se dokonce bránili používat kukly s přívodem vzduchu, takže když vylezli tak vypadali jako čerti, jen zuby jim svítily.

ty lodě to je zajímavý, šlo o USA zásobovací lodě ušité horkou jehlou. 1942 neměli optimální ani jednu, 1943 vybudovali loděnice a začali chrlit lodě pásovou výrobou. Vařil každej kdo měl do prd... díru, i spousty ženských, jen krátce zaškolených.

Přidání šroubů na boky - sešroubovat s frémou aparátu = už to nebude vibrovat vůbec.
Dutina byť minimální mezi starou deskou a nově navařenou kolem dokola = vibrovat bude ale nikoliv jako homogenní matroš.

bourač: ta fréma je vibrující a ta priplátovaná deska musí vibrovat společně při shodné frekvenci a amplitudě, mezera mezi těmito deskami, toto znemožňuje, energie se v důsledku utopení v pružných deformací nedostane tam, kam má. Jinak ta deska je na dvou protilehlých krajích ohnutá do U, tedy je vyztužena jednosměrně v ploše, to je ovšem potřeba zkusit a pak třeba svařit a třeba i v ploše viz příspěvek ad kemppin

Editoval bn (02-03-2021 02:09:40)

Radim napsal(a):

bn napsal(a):

k teorii tepelné únavy. Přišlo se na ni za docela složitých okolností. Během 2. světové války byly zbraně, auta letadla a všechno možné využitelné ve válce v rámci L-L dopravovány do Murmanska sériově vyráběnými dopravními loděmi, které se náhodně při třeba při 10. plavbě potopily a samozřejmě se toto dělo současně s potápěním lodí např. při torpédových útocích. Nicméně se to nehodilo na činnost nepřítele, ale nakonec se to vyhodnotilo jako vliv tepelné roztažnosti při vplouvání do studených vod a obráceně, kdy studenou případně tepleší vodou ochlazená/ohřátá obšívka lodi cyklicky namáhala nevhodně navržený kýl lodi a ten se při x-té plavbě rozlomil s katastrofálními důsledky. Řešeno bylo překonstruováním kýlu a spojení s obšivkou. Z přednášek prof. Zůny materiály II. to fakt člověk nezapomene, a to je let.

Ovšem  ty lodě byly tehdy za války zkonstruovány za jediným účelem,  aby je šlo  vyrábět  rychleji  než  je německé  ponorky mohou  stíhat  potápět. A konstruktéři  určitě udělali spousty zkratek,  které  tu  výrobu  urychlovaly, ale které by byly při  výrobě lodí  v době míru  nemyslitelné. Taky,  jestli se nepletu,  po  válce šly všechny nebo  téměř všechny tyto  lodi do pár let automaticky do  šrotu.

Byla to třída Liberty